Březnová exkurze do Prahy

V úterý 1. března 2016 navštívilo 28 žáků osmého a devátého ročníku tlumačovské školy Prahu, hlavní město naší republiky. Cílem bylo poznat vzácné historické centrum Prahy a prohlídka Pražského hradu.

Organizačně exkurzi zajišťovala osvědčená vzdělávací agentura dr. P. Kočího z Kroměříže, který nás po celou dobu prohlídky Prahou provázel  a erudované seznamoval s jednotlivými objekty a jejich historií. Někteří z žáků navštívili Prahu poprvé  a je zřejmé, že jejich očekávání naplnila.
Pedagogický dozor zajišťovali Mgr. L. Zichová, Ing. L. Ševčíková a pan učitel J. Hřib, kteří se starali o bezpečnost žáků. Vždyť jsme se pohybovali ve velkoměstě!
Cesta Leo expresem byla vysoce komfortní, o naše pohodlí se staraly ochotné stevardky, které roznášely občerstvení za kupodivu rozumné ceny. Ceny v pražských bistrech a bufetech byly již výrazně nerozumnější. 20 korun za použití WC, no považte!
Zatímco u nás na Moravě pršelo, Praha nás přivítala v bílém hávu. Teplo tedy opravdu  nebylo, čepice a zimní bundy přišly vhod, ale pohled na  lehce zasněženou Prahu skýtal neopakovatelné  romantické kouzlo.
Z Hlavního nádraží jsme metrem odcestovali na stanici Malostranskou, odkud jsme vystoupali po Starých zámeckých schodech na Pražský hrad. Postupovali jsem od zadní hradní brány k prvnímu nádvoří. První objekt, který jsme navštívili, byla věž Daliborka, nazvaná po svém nejproslulejším vězni Daliborovi z Kozojed. Na housle tu sice nikdy nehrál, ale o hlavu skutečně přišel, tak jak to líčí Jirásek ve svých pověstech. Daliborka sloužila jako hladomorna a byly zde ke zhlédnutí mučicí nástroje, včetně proslulého skřipce, zlatého hřebu katovských atrakcí.  Železná panna nebyla ta, která  připravovala krvavou lázeň pro čachtickou paní, ale železná konstrukce, jež  se rozžhavila a nešťastníkovi spálila kůži. Vynalézavost našich předků, jak potrápit provinilce, byla jak se zdá bezbřehá.
Chrám svatého Víta ohromil, je to stavba vskutku impozantní. Zde je třeba smeknout před umem našich předků. Zdá se mi, že dnešní stavby nesnesou srovnání  s tímto velkolepým dílem někdejších stavitelů. Měli jsme zaplacenou i prohlídku vnitřních prostor, vyšperkovaných  barevnými okenními  intarziemi, oslnivými malířskými  a řezbářskými  díly. V chrámu jsou  též pod 7 zámky uloženy korunovační klenoty. K mému překvapení nejsou již  veřejnosti přístupny podzemní katakomby s ostatky českých králů.
Následovala prohlídka Vladislavského sálu, největšího sálu Pražského hradu, který nechal v duchu pozdní gotiky zbudovat Vladislav Jagellonský. Sál je tak velký, že zde probíhaly rytířské turnaje. V přilehlém sněmovním sále byly vystaveny věrné repliky korunovačních klenotů. Pěkné, nicméně originál je nenahraditelný. Originály budou  k vidění letos, kdy proběhnou velkolepé oslavy 700. výročí narození Karla IV.
Na 1. nádvoří jsme si prohlédli budovy, kde sídlí prezident republiky, a Matyášovo branou opustili areál  Hradu. Dolů jsme nešli Nerudovou ulicí, ale opět po starých zámeckých schodech na Malou Stranu, kde jsme minuli  další architektonický klenot, barokní chrám sv. Mikuláše. Průchodem pod Malostranskou věží jsme vstoupili na Karlův most, odkud se nám naskytl pohled nejen na Vltavu, ale i na proslulý ostrov Kampa s říčkou Čertovkou a zachovalým mlýnským kolem. Staroměstskou věží jsme prošli na Staré Město pražské. Zde jsme procházeli malebnými středověkými uličkami směrem ke Staroměstskému náměstí. Minuli jsme budovu Stavovského divadla, nejstaršího kamenného divadla v Praze. Nedosahuje ovšem velkoleposti o sto let mladšího divadla Národního. To jsme bohužel viděli pouze zpovzdálí z Karlova mostu. Vedle   Stavovského divadla se nacházejí budovy Karlovy univerzity, ovšem  ne již  ty původní, které nechal vybudovat Karel IV. Staroměstský orloj nás uvítal proslulým představením – úderem 14. hodiny zakokrhal kohout a my sledovali společně s ostatními turisty procesí apoštolů. Tato podívaná ani po staletích netratila  nic ze své působivosti. Pan Kočí nás upozornil na nejstarší gotickou budovu náměstí, dům U Zvonu, který pamatuje ještě Karla IV. 27 křížů na dlažbě je upomínkou na popravu českých králů roku 1621, proluka vedle Staroměstské radnice zase vzpomínkou na bombardování roku 1945, kdy jedno křídlo radnice spadlo. Orloj se naštěstí podařilo zachránit. Šalounův pomník Mistra Jana Husa nepatří  sice k nejzdařilejším sochařským dílům, ale už jsme si  za ta léta na něj zvykli jako na nedílnou součást náměstí.
Kolem Prašné brány a Obecního domu  jsme pak  zamířili k Václavskému náměstí, jemuž vévodí vedle sochy svatého Václava i majestátní budova Národního  muzea, dnes v rekonstrukci. Nedaleko odtud se nachází Hlavní nádraží, kde jsme měli možnost se občerstvit a v klidu vyčkat na odjezd našeho vlaku, opět Leoexpresu. Bylo více než příjemné si po šestihodinové procházce Prahou odpočinout, zahřát se, dát si teplý čaj a těšit se domů.
Do Otrokovic jsem dorazili přesně podle jízdního řádu v 8 hodin  večer, unavení, ale spokojení a hlavně  pořádku. Myslí, že se nám výlet přes nevlídné počasí vydařil a že pro nás všechny zůstane trvalou  příjemnou vzpomínkou na  jeden den, strávený v zimní Praze.